Hodná holka? Na to sere pes!

„Zase mi na poněkolikáté posouval předání syna! Když se od něj Vojtíšek vrátí, v noci se počůrává, pláče ze spaní. Je rozdivočelej, mluví sprostě a vyhrožuje mi, že když mu nedám tablet, že mě nemá rád. Dva, tři dny trvá, než se zklidní. Jsem z toho vyčerpaná.“

Vykládá Monika, která za mnou přišla na osobní konzultaci. Sympatická, mladá maminka dvou holčiček a chlapce. Syna má s jiným tatínkem, se kterým i dva roky po rozchodu zažívá peklo. Bývalého partnera nenazve jinak než „Hajzl.“

Hodná holka

Monika se bývalého partnera bojí, Vojtíška od něj přebírají její rodiče, u kterých teď bydlí. Komunikuje s ním přes email nebo sms, aby měla vše písemně. Vyúčtovávají si vzájemně náklady na Vojtíška, na konci měsíce mu vyúčtování dává podepsat. Má zkušenosti s jeho překrucováním reality.

Ptám se Moniky, jak reaguje, když jí na několikáté posune termín předání. Neví na čem je, nemůže si domlouvat další program a jsou do toho vtaženy starší děti i rodiče.

Monika má pohled oběti. V jejích očích čtu strach, šílenou zlost a taky ublíženost. Je celá nervózní, naštvaná. Emoce se v ní střídají. Chvílemi je to mix všech najednou.

„Jak já reaguju? To dělá on! Nedodrží slovo! Dělá všechno naschvál! Vojtíška proti mně navádí! Když mu hned nevyjdu vstříc, je na mě sprostej a vyhrožuje, že mi ho sebere!“

„Snažím se mu maximálně vycházet vstříc. Jsem na něj slušná. Mám ty nejminimálnější nároky, jaký můžu mít. Tak proč je takovej?!“

Připadá vám tenhle příběh smutný, krutý, neobvyklý?

I když je jen příkladem. Situace a jména osob jsou pozměněná.

Tenhle článek mám v hlavě asi dva roky, říkala jsem si, že já jemná jogínka nebudu nabádat, aby někdo poslal někoho do prdele. A vidíte, někdy je tohle přesně to, co je potřeba udělat. Myslím, že se bude hodit vícero lidem.

Jistě netvrdím, že to musí být vulgárně. Prosím, to inkriminované slovo, které jsem napsala výše, berte jako symbol. Někdy to není vhodné a jindy je dobré použít ještě tvrdší výraz. Případně spáchat hysterický záchvat a rozbít při něm pár talířů.

Berme to jako přechodnou fázi, než budeme schopni poslat někoho do háje s laskavým úsměvem takovým způsobem, že se tam sám odebere, totálně vykolejen z arogance a ještě nám poděkuje, že jsme ho upozornili.

To je všeobjímající láska. Jenže abychom ji dokázali vyjadřovat, musíme být v případě nutnosti schopni a ochotni demonstrovat její protipól. Respektive její polaritu mít integrovanou v naší nabídce chování. Přijatou, že i toto jsme my.

Co to znamená?

Říkám tomu – někoho sežehnout. Demonstrovat svou duševní sílu.

Je to, asi jako když bychom se chtěli s kopáčem ve výkopu domluvit akademickým jazykem (snad si to žádný kopáč nevezme osobně). Asi se nedomluvíme. Možná o to víc nás opepří jadrnými výrazy. Za to když budeme mluvit po jeho, pochopí.

Teď bych si dovolila rozebrat dva úhly pohledu na Moničinu situaci.

Monika je hodná holka. Snaží se. Je kultivovaná. Takové věci jako je mluvit sprostě a nevhodně se chovat, ona nedělá. Tak proč sklízí takovou reakci?

Všimli jste si té nadřazenosti?

Svým chováním ukazuje – já jsem ta správná, on je ten špatný. A nepochybně jí většina lidí dá za pravdu. Ji budou litovat a jemu zlořečit. Je morální vítězkou nad Hajzlem a to jí tak nějak uspokojuje a tudíž stojí v cestě tomu přestat trpět.

Jak Monika sama řekla: „Házím perly sviním!“

Ale ruku na srdce, už jste viděli nějakého čuníka, který žere perly?

Myslím, že každý ví, že prasátka žerou brambory, šrot, kopřivy a podobně. Otázka tedy je, proč, když víme, že svině perly nežere, jí je házíme? Dovedete si představit hladovou svini, která do koryta dostane perly? Za jak dlouho vyjede po tom, kdo ji krmí? A proč je ten, kdo ji krmí překvapený její reakcí? Je opravdu chyba jen na straně svině?

Je to taková hra – já jsem lepší než ty! Na tvoji úroveň neklesnu! Já jsem bílá. Ty jsi černej. Což protistranu nutí k ještě hnusnějšímu chování a reakcím. Protipólu.

A tím se dostávám k pohledu druhé strany. Takového člověka „něco“ nutí, jí to nandat. To jak se ona chová povýšeně, ho ponižuje. To si ale neuvědomuje a tak je jeho chování nevědomou reakcí na to, co podvědomě cítí. Ve skutečnosti o svém chování „neví“. Ale ani Monika neví o svém nevědomém chování.

Kruh se uzavřel. Mají to 50 na 50.

Co je řešením?

Když se něco takového děje. Uvědomme si, jestli si náhodou nehrajeme na toho lepšího. Rozpoznáme to podle chování protistrany. Vyzkoušejme si, že pokud změníme svoje chování, nutně se změní i reakce na druhé straně.

Ukážu to na jiném příkladu.

V roce 2007 jsem nastoupila na manažerskou pozici do mé poslední práce. Francouzská společnost sídlící v krásných kancelářích na Smíchově. Práce s příjemným platem, autem, telefonem a služebními cestami po Evropě. Můj splněný sen.

Docela krátce po nástupu se začal eskalovat vztah s jedním kolegou. Bylo mu pod třicet, byl arogantní, namyšlený a ego měl, že skoro neprošel dveřma. Myslím, že velmi těžce nesl, že ještě nebyl rozpoznán jeho talent a on nebyl přinejmenším ředitelem pobočky.

Ať to bylo z jakéhokoli důvodu, začal mi posměšně říkat „Prcku“.

Nejdřív jsem byla zaskočená, nechápala jsem, co si to dovoluje. Bylo to krajně nepříjemné. Reagovala jsem odmítavým pohledem. Nestačilo. Pokračoval. Odhodlala jsem se. Když mě tak znovu posměšně oslovil před dalšími kolegyněmi, řekla jsem, že se mi to nelíbí a že si přeju, ať mi tak neříká.

Reagoval ještě posměšněji a ještě hlasitěji než obvykle: „Ale prosím tě! Prcku! Co se ti na tom nelíbí?“ Děsně se smál a k mému zděšení se přidaly i jeho kolegyně. Málem jsem se rozbrečela a z místnosti skoro utekla.

Začala jsem ho také napadat, to vždycky přebil. Uchýlila jsem se k neviditelnosti. Vyhýbala se mu. Do práce jsem chodila se staženým žaludkem a s obavou, jestli ho potkám.

Pochopila jsem, že nemůžu utíkat. Musím se tomu postavit.

V tu dobu jsem pracovala se svou myslí tak, že jsem každý večer před usnutím, procházela celý den a „opravovala“ situace, které se mi „nepovedly.“

Spočívalo to v tom, že jsem si situace přehrávala znovu a znovu ve své mysli a vymýšlela lepší reakce, kterých jsem v realitě zatím nebyla schopna. Cílem bylo dospět k reakci, ve které bych se cítila dobře.

Věděla jsem, že se situace opakují, že to přijde znovu. Takovýmhle způsobem jsem trénovala pohotovost a „správnou“ reakci.

Trvalo mi 2 měsíce, než jsem přišla na to, jak kolegu zastavit.

Po dobrém ani po zlém to nešlo. Zbývalo jediné – sežehnout ho. Rozsekat na kousky, aby se musel přeskládat.

Pečlivě jsem se připravovala a trénovala reakci, až to zase přijde. Vizualizovala jsem si situaci, že se potkáme mezi 4 očima a on mě tak osloví. Trénovala jsem před zrcadlem, dívala si pevně do očí a všechno říkala nahlas a tak, jako by to bylo skutečné.

A přišlo to!

Byla jsem sama v kanceláři, seděla za stolem, psala do počítače. 2 kolegyně, se kterými jsme sdílely kancelář, tam v tu chvíli nebyly. Objevil se v otevřených dveřích, počkal, až k němu otočím hlavu a pak pohrdavě s lišáckým úsměvem řekl: „Přines jsem ti faktury, Prcku.“ Udělal pár kroků ke mně, hodil faktury na stůl, otočil se na patě a povýšeně odcházel.

To byla moje chvíle. Srdce mi bušilo až v krku, stažený žaludek, zpocené dlaně. Teď nebo nikdy!

Promluvila jsem pevným hlasem. Oslovila ho jménem. Zastavil se ve dveřích a otočil. „Copak, Prcku?“ Nadechla jsem se, napřímila a upřela na něj pohled. Pokračovala jsem pomalu a důrazně, trochu víc hlasitě: „Tak si říkám, co jinýho máš tak malýho, kromě sebevědomí, že se musíš po mě vozit?“

Vykulil oči, ve vteřině zčervenal, byl zmatený. Počkala jsem nádech, výdech a pak ještě důrazněji, nakloněná trupem k němu s přímým pohledem do jeho očí pokračovala: „Ještě jednou mi řekneš Prcku, tak ti tohle řeknu před ostatníma!“

Zmizel.

Dokázala jsem to!

Zmocnila se mě obrovská radost. Zalilo teplo, úsměv a vrátil se pocit síly.

Kolega se mi začal vyhýbat. Když jsme spolu měli něco řešit, klopil pohled a červenal. Snažil se být co nejméně v kontaktu. Už si to ke mně nikdy nedovolil.

Když člověk zvládne takovou situaci, obvykle přijdou další, aby potvrdil nabytou sílu.

Tak se stalo, že jsem musela konfrontovat ještě pár lidí. Až jsem nabyla schopnosti a ochoty svou temnou stránku použít kdykoli. Už takovým situacím nejsem vystavována. Zdá se, že když jsem si vědoma toho, že mohu sežehnout, protistrana to cítí a určité chování si ke mně nedovolí.

Druhá strana mince je, že mé sebevědomí je na úplně jiném levelu než v roce 2007. Zjevně už takové chování v druhých nevyvolávám. Respektive ne, že bych se někdy nesetkala s někým hrubým, ale už na to reaguju jinak. Projde to mnou, není potřeba pálit.

Připadá vám to drsné? Říkáte si, že je to hrubé? Že bychom se měli chovat slušně?

A já říkám ano, je to drsné, hrubé a měli bychom se chovat slušně.

Až nabudeme sílu z toho, že dokážeme dát hrubou záplatu na hrubý pytel, když je třeba. Vědomě budeme používat svou světlou i temnou stránku, nebudeme řešit otázku, jestli někoho sežehnout nebo se chovat laskavě. Uvidíme totiž svůj díl na situaci a svým srdcem a láskou pojmeme bezvýchodnost (nutnost) nepříjemného chování protistrany. Pak budeme schopni reagovat laskavě a ještě u toho opravit tu část příběhu, za kterou jsme zodpovědní my.

Láska má přednost před pravdou.

Na cestě k laskavosti (a netvrdím, že jsem jí vždy schopna) mi pomohly půsty. O tom, co můžete zažít při půstu, jsem napsala e-book ZDARMA Blahodárný půst a jeho 9 zázračných účinků.