Cítím potřebu propojovat ženy, vzájemně, ale hlavně samy se sebou. Vnímám nás jako zářivé bytosti, které činí tento svět krásným, touží po harmonii v prožívání emocí a vyjádření sebe sama.

Dnes už nežijeme v generacích pospolu. Nemáme přirozenost ženského společenství. Často se možná cítíme osamocené. Myslíme si, že ostatní jsou v pohodě a my jsme nějaké divné. Kolik z nás zná tento pocit?

Jsem vděčná za to, že jsem prožila své dětství a mládí pod jednou střechou jak s maminkou, tak s babičkou. S babičkou jsem strávila hodně času, často nás hlídala. Byla andělská, tak laskavá a chápající, jako málokdo.

Máma na oplátku pro babičku a dědu pekla a starala se jim o prádlo. To, že jsem je viděla neustále pospolu, stejně jako svého bráchu, tátu a dědu, ve mě vytvořilo obraz pospolitosti. Vyživilo mě to a dodnes z toho čerpám. V mém dětství bylo spoustu nerůžových míst, ale pocit síly celku zůstal.

Možná jsme trochu pozapomněly, že nás společenství vyživuje. Někdy je opravdu těžké uvolnit se a rozpomenout si, kdo vlastně jsem a jak bych chtěla žít. Natož si to dovolit.

 Pojďme se vzájemně podpořit a znovu objevit, že všechny toužíme po jediném, a to je štěstí a láska pro nás a naše blízké.