Půstem na pravou stranu

Nepřekonatelný a k tomu stále sílící strach. Jako když menší potká většího, slabší silnějšího. Nevědomi si vlastních kvalit, svádíme vnitřní boj doslova o přežití.

Kde se v nás vzala ta nevyslovitelná trýzeň?

Jako děti jsme byli v souladu sami se sebou i se svým okolím. Byli jsme SEBOU. Neřešili jsme, jestli se milujeme nebo že bychom se snad neměli mít rádi. Důvěra v rodiče a naše okolí byla bezmezná. O lásce jsme nepochybovali. To že by nás nemilovali nebo to, že bychom si měli lásku zasloužit, nás ani nenapadlo.

Náš svět plný bezprostřední lásky a důvěry byl nevědomý.

Protože jsme soulad neprožívali vědomě, postupem času jsme se nechali vykolejit. Znejistěla a rozhodila nás představa světa, která nám byla předkládána … rodiči, učiteli, vrstevníky, partnery …

Začali jsme se hodnotit, srovnávat, soutěžit a odmítat se.

A šlo to dál. Necítili jsme se dost dobří. Rodiče z nás chtěli to a ono. Vrstevníci nám říkali, jak se máme oblékat, co dělat a co mít, abychom zapadli do party. Partnery jsme si začali definovat představu o lásce, vztahu a štěstí. Společnost mediální masírkou vyzdvihovala nebo srážela naše ego, když jsme očekávání plnili nebo nikoli.

Takhle uběhlo 20, 30, 40, možná i 50 let.

Dělali jsme všechno správně. Snažili jsme se. Plnili jsme očekávání a požadavky. Vystudovali jsme, aby z nás něco bylo. Byli jsme na startovní čáře plni očekávání, že doteď jsme dávali a teď to konečně dostaneme zpátky. Jenže se to nestalo.

Oženili jsme se a vdaly, abychom naplnili představu rodiny a vychovávání další generace. Ale ani partner, ani děti, ani vybudování rodinného sídla nás nepřivedlo ke štěstí.

Vyděláváme peníze, platíme daně, budujeme, vychováváme děti. Staráme se o rodiče, jsme zodpovědní, ale pocit, že je náš život smysluplný nepřichází.

Pocit k zbláznění. Všechno co jsme měli mít, už máme. TAK PROČ NEJSME ŠŤASTNÍ!

Věřím tomu, že smyslem našeho života je dostat se zpět do souladu sami se sebou, jako když jsme byli dětmi, ale VĚDOMĚ.

Je to cesta z nevědomosti v blahém dětském štěstí přes pubertální vykořeněnost. Pak začátek hledání sebe sama skrze poznávání a srovnávání se s okolím. Další fází je v dospělosti vyloučení toho, co nejsem já a asi tak ve středním věku přichází uvědomění, co bych mohl/a být já.

PAK následuje ROZHODNUTÍ vykročit do neznáma. Možná.

Představte si, jakoby ROZHODNUTÍ bylo potokem, který rozděluje krajinu.

Svůj dosavadní život žijeme na levé straně břehu. Tam jsme se narodili, vyrostli a naučili se všechno, co doposud známe. Jenže se nám tu nelíbí. Nedává to už smysl. Stěžujeme si na nespokojenost, ale pořád děláme všechno jako všichni ostatní.

Chceme přeci dělat věci jinak. Nově. Máme sny a plány. Nebo je nemáme, ale rozhodně víme, že to co žijeme teď, není ono!

Je to ode zdi ke zdi. Snažíme se zabavit, jen aby bylo svědomí (vědomí) umlčené. Je to na pytel! Slyšíme to doma, v práci, od kámošů i v televizi.

Stále dokola procházíme známou a už nenáviděnou krajinou na levé straně potoka. Dojde nám, že chceme napravo. JENŽE! Jaké to tam je? Nevíme. Tam to neznáme!

Co když selžu? Co když moje sny a plány nejsou realizovatelné? Co když vztah, po kterém toužím, neexistuje? Co když zůstanu sám/a? Co když se neuživím tím, co bych nejraději dělal/a?

CO KDYŽ TO NA PRAVÉ STRANĚ BUDE TAKY NA PYTEL?

Pro někoho je to potok, jiného říčka a pro někoho dokonce prudká a velká řeka. Je zajímavé, že subjektivně se potok může nekontrolovatelně přeměňovat v říčku až řeku a zpět z řeky zase do potoka. Podle toho jak roste náš strach nebo sílí odvaha.

JAK PŘESKOČIT potok, PŘEBRODIT říčku nebo PŘEPLOUT řeku?

Abychom žili šťastný život, potřebujeme proměnit naše vidění světa. To že jsme na levém břehu zmítáni vnitřní trýzní, je právě to, co potřebujeme, abychom vytvořili v sobě odvahu ke skoku na druhý břeh. Proměníme-li sebe, to vytoužené pravé se stane samo.

Dokud neodmítneme strach a pochybnosti, vlastní vůlí nepřekonáme pokušení žít v laciné pohodičce levého břehu, nemohou se dít věci, o kterých sníme, a které se dějí JEN na pravém břehu potoka.

„Všechna snaha zůstane zachována“, jak říká Pán Kršna. A proto na cestě z nevědomí do vědomí nebo zleva doprava, udělejme všechno, co nám naše intuice říká, že je pro nás tím správným.

Pokud ovládneme své myšlenky a dychtivost, budeme-li žít střídmě (nikoli chudě), jíst jen tolik, kolik opravdu potřebujeme. Vynakládat úsilí na přijetí věcí tak jak jsou, náš klid bude růst a zesílíme zevnitř.

V materiálním světě je velikost našich činů přímo úměrná velikosti našeho snažení a vůle. Namáháme se více, abychom více dokázali. V duchovním světě platí opak. K největším činům a jejich největším účinkům nám nepomůže vyvíjet úsilí, ale určité zřeknutí se.

Ve skutečnosti při zřeknutí se jídla, nejde o to nejíst.

Půst je možnou cestou k celkovému sebezdokonalení a hlubšímu sebepoznání. Člověk získá schopnost vidět sám sebe z nadhledu. Jak úlevné …

O tom co můžete zažít v půstu a jestli i pro vás bude přínosný, si přečtěte v mém v e-booku Blahodárný půst a jeho 9 zázračných účinků zde.