Uchopit nový rok 2019 správným způsobem

Odcházím z jídelny. Otočím se k prosklené stěně s posuvnými dveřmi vedoucími do zahrady. Dole u země, nad rámem dveří se snaží hlavou prorazit zeď, tedy sklo, nádherně modrá vážka. Zuřivě mává křídly, kousek odlétne od skla. Nechápe, proč nemůže proletět, když výhled je čirý. S ještě větší vehemencí se znovu rozletí a znovu narazí do skla. Pohybuje se do strany, nahoru, dolů, přemýšlí.

Sednu si do dřepu a z blízka si ji prohlížím. Je nádherná. Křídla dokonale kmitají, až vytváří modravě duhovou mlhu okolo tělíčka. Svým vědomím k ní vyšlu vzkaz: „Můžu ti pomoci, jestli mi to dovolíš.“ Spojuje se se mnou a okamžitě posílá odpověď, která se zobrazí v mé mysli: „Pomoz mi.“

Dívám se, jak polétává přilepená na sklo a přemýšlím, jak ji mám chytit, abych jí neublížila. Ptám se: „Jak tě můžu chytit.“ Okamžitě odpovídá: „Chyť mě opatrně za tělo.“

Vteřinu přemýšlím. Vyšlu vzkaz ukazováčku a palci pravé ruky: „Chyťte ji tak, aby jí to bylo příjemné.“ Poté vidím, jak se k ní pomalu a elegantně přiblížila moje pravá ruka a palec s ukazováčkem ji něžně vzali za tělo. Dotek je tak jemný, že ji v prstech téměř nevnímám. Cítím, jak se vážka uvolnila, s důvěrou odevzdala. Kmitání křidélky přestalo a ona teď jen čeká, jak jí pomůžu.

Pomalu vstávám, vyzvednu ji a poponesu dva kroky vpravo, kde je skleněná posuvná stěna otevřená. Zvednu ruku a pustím ji. Rozletí se, udělá oblouček nad rukou a dosedne zpět na ukazováček, než mi ruka stihne klesnout dolů. Sedí na prstu a dívá se mi zpříma do očí. Držím ruku před sebou, ani nedutám. V hlavě se mi objeví vzkaz: „Děkuju.“ A svým srdcem vidím také její, očima neviditelný, úsměv.

Otočím hlavu na Woona: „Woone podívej, vážka mi sedí na prstu.“ Woon a další personál restaurace se podívají. Několik vteřin pokračuje naše posvátné spojení a potom vážka odletí. Vyprovázím ji pohledem. Sleduju duhově modré mihotání. „Tady na Bali to znamená velké štěstí, když si na tebe sedne vážka.“ Říká chlapík z obsluhy a ostatní pokyvují.

„Mluvila jsem s ní, pomohla jí a ona mi poděkovala.“ Říkám s rozzářenýma očima. Pohledy, které se ke mně upínaly, se zastřely. Žádný náznak mého šílenství, jen to už bylo příliš. Jako bych nic neřekla, si ostatní jdou po svém.

Způsob komunikace, který je mi přirozený. Jak mluvím s lidmi, mluvím se zvířaty, rostlinami, věcmi, místy, Zemí … se svým podvědomím. Každý to umí, jen si to neuvědomuje, a proto nevyužívá. Je to možné v případě, kdy víme, že jsme JEDNO. Jsem s vámi JEDNO, jsem s vážkou JEDNO, se vším ostatním jsem JEDNO. Jsem s vážkou na rovinu, a proto mi naslouchá a já se s ní můžu spojit.

Druhý den ráno cvičím ve svém apartmánu při otevřených oknech a dveřích do zahrady. Je asi půl hodinky před snídaní. Docvičím a posadím se do meditace kousek od otevřených nádherně vyřezávaných dveří. Najednou mě něco přinutí oči otevřít. Přímo přede mnou asi tak 20cm nad dřevěnou podlahou neslyšně visí ve vzduchu. Dívá se na mě a okolo ní je známý duhově modrý opar. Usměju se, ona taky.

V mysli se mi objeví její zpráva: „Děkuju ti, že jsi mi pomohla. Málo kterému člověku můžeme důvěřovat.“ Mám slzy v očích. Ještě chvíli se vzájemně objímáme. Odletí.

Všechno, co se děje, je symbolem.

Tenhle příběh třeba ukazuje, že když jsme uvolnění a v důvěře odevzdaní, oplácí nám okolní svět stejnou mincí a dostane se nám nevídaných darů. Dokonce aniž bychom to nějak vymýšleli, víme, co dělat a jak věc uchopit k všeobecnému zdaru.

Přeju nám všem, abychom rok 2019 uchopili tím pro nás správným způsobem. A i když se nám možná nebude dařit být stále odevzdaní v důvěře, kousek po kousku se přibližujme, abychom sobě a všem ostatním byli JEDNO :-)

Setkání s vážkou se mi stalo koncem listopadu 2018 v resortu Vision Villa v Medahanu na Bali.